Korouhev
Vše je spolu vzájemně propojené. Jsou chvíle, kdy zjištuji a objevuji souvislosti. Vzájemné propojení nitek. Všechno má spojitost se vším a nějak více si to uvědomuji. Je to pro mě příjemné nacházet souvislosti v okamžicích mého dne.
Pohlédnu z okna. Zase ji vidím, korouhev. Můj zrak přitahuje. Je na krajním hřebenu střechy na západním štítě domu. Dům tu stojí více než 300 let. I korouhev je tu tak dlouho? Nebo jí vyměnili za novou při opravě střechy? Slunce jí dnes osvětluje a měď korouhve se pod jeho paprsky leskne. Korouhev tvoří žerď a šíp. Šíp je pevně spojen se žerdí a točí se podle větru sem a tam. Dnes jen zůstává v klidu na jednom místě. Je bezvětří. Zavírám oči a začnu snít. Co by nastalo, kdybych uvolnila šíp? Kam by asi letěl? Kdyby to byl šíp Amora, určitě by zasáhl srdce a přinesl by lásku. Kdyby to byl šíp lovce, zasáhl by kořist do srdce a přinesl by smrt. Láska a smrt. Dva odlišné stavy a mají k sobě daleko a přitom tak blízko. Dva odlišné světy a přece tak propojené. Oba potřebuji a obou se někdy bojím. Znám jaké to je, když zasáhne láska. Znám jaké to je, když nečekaně přijde smrt blízkého člověka. Otevírám oči. Můj zrak upínám k místu, kde je korouhev. Oddychnu si, je na svém místě. Majestátně se celá vyjímá na hřebenu střechy a se šípem si pohrává vánek. Šíp se spokojeně pootáčí sem a tam. Všechno je tak, jak má být, pomyslím si.