Nechtěla jsem být závislá
Světový den bez tabáku se připomíná pravidelně poslední květnový den.
Cigareta, věčné téma. Kouřit nebo nekouřit? Skoro jako Hamletovské být či nebýt. Nevím si rady, ale Hamlet, dánský princ, si také nevěděl rady.
Od narození mě provází cigaretový kouř. Doma se kouřilo. Kouřil děda. Bílé obláčky cigaretového dýmu mám spojené s chvílemi klidu. Děda kouřil do kamen. Byl to obřad. Poklepnutí na krabičku, vyndání cigarety, vložení do úst a zapálení sirkou. Škrtnutí sirky zavonělo v místnosti. Stále stejný scénář, den co den. Ještě dnes se usměju, když si vzpomenu, jak pootevřel dvířka u kachlových kamen, do místnosti bylo vidět světlo z poskakujícího zlatavého plamínku ohně. Děda potáhl z cigarety, chvilku povaloval kouř v puse a potom zlehka vyfoukl do kamen. Kamna vtáhla kouř do sebe a v místnosti nezůstal jediný obláček. Děda to neměl v životě jednoduché, k cigaretě se dostal za první světové války a tak nějak u ní zůstal. Babička chodila nakupovat a každý den mu koupila krabičku jeho oblíbených cigaret. Proč? Protože ho milovala a byla ráda, že se jí vrátil z války. Cigarety se staly běžnou součástí rodiny, když pak začal kouřit můj otec, nikdo se nad tím nepozastavoval. Otec kouřil během dne a každý večer si po večeři zapálil v jídelně. To bylo pro všechny znamení, že tahle chvilka klidu patří jenom jemu. Tak nějak to patřilo k životu rodiny.
Ve společnosti byly cigarety všude. Kouřilo se na veřejnosti, v kancelářích, v restauracích, prostě všude. Kouřili všichni, dospívající, střední věk i staří lidé. Kouřili ženy i muži. Ani na vzdělání moc nezáleželo, cigareta si našla cestu k lékařům, vědcům stejně jako k dělníkům. Žádný film se neobešel bez obláčků dýmu a hlavní hrdinové měli cigaretu. Dokonce i v pořadech pro děti. Vzpomínáte na vlka s cigaretou v puse v kresleném seriálu Jen počkej zajíci? Nebo jak v pohádce hrály cigarety svoji roli, když Camelky pomohly třem veteránům přes hranice?
To vše ovlivnilo můj vztah a moje vnímání cigarety. Chtěla jsem se lišit nebo jít s davem a nevynikat? To bylo různé. Ve školním období jsem byla terčem posměchu. Uzavřela jsem se do sebe a s nikým jsem se nestýkala. Byla jsem osamělá. K tomu jsem cigaretu nepotřebovala. V pubertě nastal zlom, chtěla jsem někam patřit a nebýt sama. Tak jsem šla. Vydala se do společnosti se vším všudy i s cigaretou. Zkusila jsem jí. Zapálila jsem si svojí první cigaretu, druhou, třetí a závislost na sebe nenechala dlouho čekat. Nelíbilo se mi, že den co den chodím kupovat cigarety, nechtěla jsem být závislá. Jenže cigareta a závislost jsou nerozlučné kamarádky.
Jednoho dne jsem si vychutnala cigaretu do posledního doušku a típla s přesvědčením, že bude v mém životě poslední. Ale ouha, tak snadné to nebylo. Přišlo léto, dny volna a ona ta mrška si zase ke mně našla cestu. „Jen si vem“, říkali mi kamarádi. „Dej si“. Vezmu si jen jednu, říkala jsem si v duchu. Z jedné cigarety pak bylo mnoho, mnoho dalších, pocit selhání a nedůvěry sama v sebe. „Jen si vezmi“ říkali ostatní, ale já s každou další zapálenou cigaretou ztrácela svoji hodnotu. Na povrchu jsem byla usměvavá a spokojená, ale uvnitř jsem byla rozpolcená a bez sebedůvěry, protože jsem nedokázala zdolat jednu pitomou závislost. Závislost na nikotinu. Cigareta měla nade mnou moc. Vlastně se nic neděje, vždyť v rodině se kouřilo vždy, tak co blbnu. Všude se kouří a všichni kouří. Nikdo v rodině neměl v souvislosti s cigaretami zdravotní problémy. O to bylo rozhodování, jestli kouřit nebo nekouřit horší. Jenže já nechci kouřit. Já nechci být závislá.
Můj boj s cigaretou byl boj sama se sebou. Boj o svou hodnotu, o své sebevědomí. Docela urputný, co vám budu povídat. Bylo období v mém životě, kdy vyhrávala cigareta a já byla uvnitř zlomená. Pak nastalo období, kdy jsem zase vyhrávala já a cigareta nade mnou neměla šanci. To jsem byla blahem bez sebe. Období se střídaly a já bojovala sama se sebou. Cigareta se svým lehounkým bílým obláčkem kouře vyhrávala, dokud jsem měla v hlavě všechny ty milé chvíle, spojené se starými dobrými časy. Až jednou! Jako blesk z čistého a já jsem si uvědomila, že je to jen na mně. Jen já můžu změnit pohled na cigaretu. Mohu si nechat ty staré vzpomínky, ale nemusím sama kouřit. Hmm, jak jednoduché. Teprve potom nastal zlom. Ani nevím, kdy se to stalo, ale stalo se. Cigareta mě už nepřitahuje a hlavně, nechává mě v klidu. Už není pro mě, ona to ví. Já vyhrála boj sama se sebou.
Už víte, jak jsem se vypořádala s otázkou nekouřit či kouřit? Je to stejná otázka života a smrti stejně jako Hamletovské být či nebýt.