Pandořina skříňka
Jsem spokojená, že jsem napsala článek o svém plastickém chirurgovi, profesoru Fárovi. S obavami jsem čekala na reakci ostatních lidí. Proč s obavami? Protože jsem na veřejnosti nikdy o vadě nemluvila. Potěšila mě spontánní odezva. Ano, to je moje cesta. Budu pokračovat a moje příběhy a svoje zkušenosti budu psát dál, aby mohly pomoci dalším. Chci pomáhat a chci pomáhat lidem s rozštěpem.
Napsala jsem druhý článek Rozhodnutí a jako vždy mi ho jako první přečetl můj manžel a podpořil mě. Jo výborný, povídal, pošli to. Chtěla jsem se podělit o svoji radost se svou mámou a poslala jsem jí odkaz na článek. Volám jí a ptám se nadšeně „četla jsi to“. Následovala krátká pauza a scéna, za kterou by se nemusel stydět Alfred Hitchcock. Křik, pláč, výčitky, obviňování … sedím na židli, držím telefon, poslouchám. Dovolila jsem si vytáhnout Pandořinu skříňku, která byla zakopaná nekonečně hluboko, ta skříňka obsahovala jediné slovo „rozštěp“. Poslouchám, jak o „tom“ nechce ani mluvit, ani si číst, jak brečí, jak jsem ji zranila a otevřela staré rány a jak je jí hrozně těžko, jak na „to“ všechno chce zapomenout a už „nikdy“ o „tom“ nechce mluvit. Nemohu moc mluvit, jsem po operaci čelisti a v puse mám 25 stehů. Říkám jí „mami, ale to nejde, já, tvoje dcera, mám rozštěp a tvůj vnuk také“. Opět opakuje, jak chce na všechno zapomenout a že jsem měla veškerou zdravotní péči a že to bylo tenkrát složité. Ještě jsem se zmohla na větu, že rozštěp patří ke mě a já k němu, že s ním každé ráno vstávám a stejně tak s ním i chodím spát, a že nemám žádný problém, že bych ráda pomohla druhým. Znovu pláč, výčitky obviňování a tak jsem rozhovor ukončila, že už jí nebudu dávat číst moje články. Tak … to je hustý, jak by řekli naši kluci.
Co dál? Dávám číst článek staršímu synovi a ptám se na názor. „Jo mami, super, nevěděl jsem jak to tenkrát bylo, dík, že jsi to napsala“. Nemohl vědět, byli mu tři. Říkám mu, možná i ty budeš mít dítě s rozštěpem a jen odpoví „no a co, já vím“. Mluvím s mladším synem Hynkem a říkám o článku, že je o něm a stručně líčím obsah a ptám se, jestli mu to nevadí. Okamžitá odpověď „super, trochu popularity neuškodí“ smích a dodá „skvělé, že to píšeš, jo v pohodě, pokračuj“. Líčím manželovi reakci mojí mámy, kroutí hlavou, nechápe a říká „je taková jaká je, jí nezměníš“. Uklidnila jsem se, mám podporu manžela i obou synů. Uvědomila jsem si jak těžko jsem jako malá hledala místo v jejím srdci. Nebyla jsem dost dobrá, nemohla jsem, měla jsem rozštěp. Vybavuje se mi věta mojí mámy, když jsem byla malá „běž do pokojíčku a zavři za sebou dveře“. Proto dnes nemám ráda zavřené dveře a nahání mi to hrůzu, nikdy jsem nevěděla proč. Moje máma má jedinou dceru a jediné dva vnuky. Mladšího Hynka s rozštěpem nikdy nepochovala jako miminko, nevozila kočárek. Vždyť se připravila o tolik krásných zážitků.
Jdu spát, nemohu usnout a rozhovor stále dokola slyším v hlavě. Docházím k závěru, že třeba nejsem jediná, že možná jsou i další rodiny, kde není vše úžasné a kde rozštěp je stále tabu. Dojdu k myšlence, že napíšu článek a teprve usínám. Ráno se budím brzo a stále se vracím ke své myšlence a sedám k počítači a píšu. Uvědomuji si, že problém nemám já, ale moje máma. Je to její boj, její problém a nikdo jiný než ona sama to nevyřeší. Mám ji ráda, je to moje máma, ale pomoci jí nemohu, je to na ní, na ní samotné.
Při naší cestě za úsměvem nás provází různí lidé. Nikdy nevíme, co nám život přichystá a pokud se vám stane, jako se stalo mně na mé cestě, že rozštěp bude pro někoho nepřekonatelnou překážkou, nic se neděje. Vím, že to zabolí, ale je to jeho problém, ne váš. Pokud se někomu z vás připlete do vaší cesty rozštěp, je to v pohodě a je to výzva. My půjdeme na své cestě s hrdostí, se vztyčenou hlavou a s úsměvem. Na krásné cestě se šťastným úsměvem.