Parník
Mini povídka jen tak, pro radost.
Říkají mi parník. Nevím, proč mi tak říkají. Jsem přeci auto, velké černé auto. Mám paní a pána. Nejvíce se mnou jezdí paní. Jezdí se mnou daleko i blízko a je se mnou spokojená. Usměje se na mě, když sedá do auta, nastartuje motor a řekne: „A jedeme.“ Pustím rádio a sepnu klimatizaci. Zamknu všechny dveře, zacvaknu bezpečnostní pás. Radím jí, jakou má dát rychlost. Varuji jí, když jede blízko za autem a když nemá bezpečnou vzdálenost, červeně zasvítím kontrolkou. Usmívá se na mě a šlape plynule na plyn, brzdu i spojku a řadí rychlosti jednu za druhou. Můj pán, to je jiné. Ten nemá rád, když mu radím, jakou má dát rychlost. Nelíbí se mu, když mu hlásím, že je blízko auta. Často ho musím varovat nejen červeným světýlkem, ale i zvukem.
Má ale moc rád svou paní. Koupil jí mě. Chtěl, aby byla v bezpečí a mohla jezdit nejen k lékařům. Moje paní si lékařů užila až dost. Já, parník jsem něco jako bolestné. Neměli dost peněz na nové, protože platili tu léčbu a proto si mě koupili starší. Slyšel jsem, že léčba stála paní více než já, parník. „Mohla bych mít něco menšího a levnějšího,“ zaslechl jsem říkat paní. „Ne,“ rázně odpověděl pán. „Chci pro tebe bezpečné a spolehlivé auto.“ Moje první cesty vedly k ordinacím. Ráno se mnou jela paní, celá se chvěla strachem. Nechala mě na parkovišti. Odešla. Když se vrátila, byla unavená a uplakaná. Nechával jsem jí prospat na zadních sedačkách. Pak jsem slyšel, jak mluví rozechvělým hlasem s pánem a říká mu: „Už to mám dnes za sebou. Ano, bolí to. Já to zvládnu, jedu domů.“ Pak, po nějaké době jsem slyšel, že je léčba dokončená. Od té doby se paní vrací úsměv na tvář.
Moje paní se mnou jezdí nejen do práce, na nákupy, ale i pomáhat ostatním. Vím, kdy jedeme pomáhat. To pak s sebou vozíme knihy, leporela i omalovánky. Máme krabici s plyšovými maňásky. Také jsme už vezli velké fotografie na výstavu. Pomáháme dětem i dospělým, kteří vypadají stejně podobně jako moje paní. Mají jizvu na obličeji. Má sen. Moje paní by chtěla jednou nechat vyrobit maňáska pro děti. Přesně takového, jakého udělala kdysi pro svého syna, když byl malý. Medvídkovi, oblíbenému plyšákovi, našila na tvář dvě jizvičky. Stejné, jako měl její syn a ostatně stejné, jako má i ona sama. Jejímu synovi to tenkrát moc pomohlo a moje paní by chtěla speciální hračkou pomáhat i dalším dětem. Moje paní si je naprosto jistá, že děti právě takovou hračku potřebují, aby se vyrovnaly s vrozenou vývojovou vadou, obličejovým rozštěpem.
Musím Vám prozradit, že moje paní je jednou ze tří tváří kampaně společnosti Dove s názvem „Moje krása, moje volba“. Její fotografie a její příběh byly zveřejněny v časopisu Žena a život. Moje paní pracuje ve volném čase pro neziskovou organizaci Šťastný úsměv, z. s. a pomáhají společně ostatním.
A já mám to potěšení, že mohu vozit usměvavou paní a pomáhat jí. Rád bych jí ještě pomohl splnit její velký sen. Moje paní by moc ráda napsala knihu o jejím životním příběhu.
Váš parník, vlastně Mercedes třídy B.