Blog

Soudce

V době, kdy jsem, neslyšela a léčila si nemocné ucho i nemocnou duši mi stále něco našeptával můj soudce. Nedávno jsem napsala o tom, jak mě ovlivňuje článek. Šťastný úsměv, z.s. zveřejnil tento můj článek pod názvem Můj soudce na webových stánkách. Tento článek určitě patří i na můj blog a stojí za přečtení. Každý z nás se potýkáme se svým vlastním soudcem v sobě. Někdy nás dovede pěkně potrápit.

Vyskočilo to na mě. Na internetu. Znáte to, reklamní bannery vám vlezou všude. Většinou okolo mne projdou bez povšimnutí, ale tentokráte ne. Zaujal mě slogan „Jste krásná a to se počítá“. Čtu dále a jsem překvapená, jak málo žen si o sobě myslí, že jsou krásné. Jen jedno procento! Proč si ty ostatní krásné ženy nevěří? Vždyť o Češkách se mluví jako o krásných ženách. Klikla jsem na počítadlo, přidala jsem se. Tím jsem myslela, že to mám vyřešené. Ale kdepak! V noci jsem nemohla spát, hlavou se mi honily myšlenky o nízkém sebevědomí žen, o tom pouhém jednom procentu. Jen jedno procento žen se cítí být krásné. Také mi v hlavě zůstaly věty: „Probuďte své sebevědomí, inspirujte jím i ostatní Češky. Napište příběh.“

Druhý den hledám opět stránku a chtěla bych napsat svůj příběh. Příběh, co se vejde do několika vět a přitom bude dávat smysl. Takový příběh, jak je i mým přáním, který by se mohl stát inspirací. Je to vlastně součást soutěže o produkty kosmetické firmy, ale to pro mě není až tak podstatné. Čtu „Co je na vás krásné?“ a položím ruce na klávesnici a prsty se rozeběhnou po písmenkách a píšu. Napíšu pár vět a prsty se zastaví. A je to tady. Je tu znova, ten můj vnitřní hlas, můj soudce v hlavě, který se mi stále snaží nahánět strach. Často mi něco našeptává.
soudce: „Co si myslíš, že děláš?“
„Píšu příběh.“
soudce: „ No prosím tě a s čím chceš ohromit? To si jako myslíš, že jsi krásná?“
odpovídám mu: „Asi jsem krásná. Ano, myslím si to. Každá žena je krásná, tedy i já. Snad …“
soudce: „ Hmm, asi, snad? Už váháš! Stejně to nedokážeš napsat takhle veřejně. Pochybuješ o své kráse. Pochybuješ o sobě!“
„No trochu máš pravdu, ale …“
soudce: „Ale, ale … není žádné ale. Tak jak se rozhodneš? Jsi krásná nebo ne? Napíšeš, nenapíšeš? Drž se raději stranou.“ Ušklíbne se můj soudce opovržlivě.

Vracím se k textu, co jsem napsala a malíček mi spočine na klávesnici Delete. Mažu. Smazala jsem část textu a soudce se mi směje. Nevnímám ho natolik, abych přerušila práci, čtu si text znovu. Jsem opět v příběhu a píšu. Píšu o své kráse. Nic nezamlčuji a svůj „handicap“ popisuji jako přednost. Něco výjimečného. Přečtu si text znovu a … Enter. Odesláno. Jsem spokojená. Vyhrála jsem sama nad sebou.
Proč vám to píšu? Můj příběh se líbil. Líbil se organizátorům soutěže natolik, že jsem vyhrála. Vyhrála jsem balíček kosmetiky. Já … já jsem však vyhrála mnohem víc. Porazila jsem svého soudce. Jsem vítěz.
Milá děvčátka, dívky, slečny, ženy, užívejte si svoji krásu, svoji jedinečnost. Moc bych si přála, aby vám můj příběh pomohl dodat sebevědomí, uvidět vlastní krásu.

© Jana Šibalová

P. S. Co jsem vlastně napsala?
„Narodila jsem se s vrozenou vývojovou vadou obličejovým rozštěpem. Po operacích mám jizvy v obličeji a asymetrický nos. Dříve jsem jizvy nesnášela, pak jsem je neměla ráda. Klopila jsem hlavu, abych se na sebe nemusela dívat. Musela jsem ujít kus životní cesty. Musela jsem poznat a pochopit. A dnes? Dnes je mám ráda. Patří ke mně a jizvy jsou mojí každodenní součástí. Vidím je v zrcadle, když vstávám a vidím je v zrcadle, když jdu večer spát. Dnes vím, že jsem krásná. A moje jizvy … ty mě dělají výjimečnou.“