Starší pán
Dlouho jsem si myslela, že jsem jediná. Někdy jsem viděla v nemocnici děti se stejnou vadou, jako mám já. Jenže, ty děti vypadaly jinak, neměly tolik jizev a na některých nebyl rozštěp téměř znát. Dospělé jsem s vadou neviděla. Dlouho jsem si myslela, že na prahu dospělosti léčba skončí a mávnutím kouzelného proutku bude všechno odoperováno, zahojeno, vyřešeno. Podlehla jsem iluzi.
Byla jsem malá cácorka. Od druhé do čtvrté třídy jsem chodila do nové školy. Původní starou školu nám zbourali kvůli stavbě městského okruhu. Stála na okraji parku V Podzámčí a do první třídy jsem chodila okolo zámečku. Moc si toho však nepamatuji. Zato potom, z nové školy, už si pamatuji. Byla to nově postavená škola pro nově vybudované sídliště. Nové děti, nové prostředí a pro mně nové, nezapomenutelné zážitky. Dodnes si pamatuji si, jak se mi děti posmívali. Posmívali se mi kluci a někdy také holky. Ne všichni, to ne, ale zato každý den jsem si vyslechla minimálně jeden z jejich široké škály posměšků. Volali na mě: "křivá hubo" nebo "zaječí pysku." Posmívali se mi kvůli vzhledu, kvůli vlasům, ostříhaným na kluka i kvůli oblečení. Těch hlášek bylo dost a dost. Často jsem odcházela sama na záchod a plakala. Tekly mi slzy po mých tvářích. Pamatuji si jejich slanou chuť. Tak nějak jsem se s tím postupně naučila žít a přestávala jsem si nadávek všímat. Uzavřela jsem se do sebe. Ve škole mi to o hodinách bavilo, šlo mi to. Přestávky? Ty jsem nějak přetrpěla.
Ráno jsem jezdila do školy školním autobusem. Odpoledne, to jsem chodila domů pěšky. Na to jsem se těšila. Prošla jsem zástavbou rodinných domů. Dívala jsem se po zahradách, kde co kvete. Pohladila psy, kteří si na mě zvykli a už mi na uvítanou vrtěli ocáskem. Pak jsem šla strání dolů, prošla okolo kostelíku. Pod mostem jsem se bála, když projížděl vlak. Naučila jsem se vypozorovat vlaky, jak přijíždějí a prošla pod mostem, když vlak nejel. Poslední část cesty vedla klidnou čtvrtí rodinných domků s krásnými zahradami a pejsky, kteří štěkali nebo ti co mě již znali, vrtěli ocáskem. Chodila jsem tu cestu ráda. Byla jsem sama, sama se s sebou.
Jednou se stalo něco zvláštního. V pohádkách by napsali: "kde se vzal, tu se vzal, starší pán". Začal na mě mluvit. Zastavila jsem se a dívala jsem se na něj. Povídal mi o tom, že má taky rozštěp. Povídal o životě a povídal dlouho. Nepamatuji si sice, co všechno mi tenkrát řekl. Pamatuji si tu chvíli, protože dodnes mám ten obraz, tu scénu ve své hlavě. Pamatuji si, že špatně vyslovoval. Vidím, jak tam stojím a dívám se na něj. Prvně v životě jsem viděla dospělého člověka s rozštěpem a prvně v životě mi o tom někdo povídal. Najednou se objevil táta. Začal starému muži říkat, ať jde pryč a ať si mě nevšímá a zvyšoval hlas. Pán se lekl a odešel. Nikdy více jsem ho už na své cestě ze školy domů nepotkala. Dlouho byl jediný dospělý, kterého jsem viděla se stejnou vadou, jako jsem měla já.
Více jsme se o tom nebavili. Nikdy jsem s tátou doma o rozštěpu nemluvila. Nevím, jak to přijal, že se mu narodila holčička s vrozenou vadou. Nevím, jak to unesl. Zůstalo to mezi námi jako tabu.
To je moje vzpomínka na tátu. Dnes je to 19 let, co zemřel. Na co zemřel? V pohádkách by řekli: "puklo mu žalem srdce". Moc vzpomínek na něj nemám, žili jsme vedle sebe. Nikdy mě neuhodil a nikdy mě nepohladil. Moc jsme toho spolu nenamluvili. Alespoň tak si to pamatuji. Byl uzavřený do sebe, žil si svůj život. Staral se o mě jiným způsobem. Moc emocí mezi námi nebylo, ale daroval mi jeho rodný dům. Děkuji tati. V tvém rodném domě žiju se svojí rodinou a mám to tam ráda.