Věc ne/vyřízená
Stála jsem na začátku. Zase jsem musela udělat rozhodnutí, jak budu pokračovat v léčbě. Dospělá, 48 let a přesto se můj rozštěp ozýval. Stále se ozývá. Potřebovala jsem další léčbu, potřebovala jsem řešit zuby. Ptala se sama sebe. Jak je to jen možné, vždyť léčba končí na prahu dospělosti? Hotovo, konec, dál již jen život bez operací, bez rovnátek, bez kontrol lékařů. Život, kde za rozštěpem se udělá tlustá čára a zařadí se do sektoru "věc vyřízená". Ne ne, tak to není.
Hledám v knihách, hledám na internetu a nic. Nikdo o léčbě v dospělosti nemluví. Jsem tedy jediná? Ne, nejsem, lékaři mi říkají, že tím prochází všichni. Všichni, to znamená ti, kdo měli zasaženu čelist. Všichni ti, kteří měli na prahu dospělosti obroušené zuby a nasazený můstek. To byl standardní postup. Protetické práce nahradila chybějící zuby v čelisti. Jak jen se mohu dostat k více informacím? Procházím internet a zjišťuji, že jsou založena občanská sdružení na podporu dětí s rozštěpy. Ano, dětí a dospělí nic moc nepíšou. V jednom ze sdružení ale přeci jen nějací dospělí píšou. Dlouhé měsíce mi trvalo, než jsem se odhodlala a oslovila Šťastný úsměv. Udělala jsem dobře. Dali mi možnost, dali mi šanci mluvit o rozštěpu. Moc jsem potřebovala někde začít mluvit o rozštěpu a porušit pravidlo číslo 1.
Pravidlo číslo 1 zní, nemluvit o rozštěpu. Porušila jsem a pootevřela dveře. Lehounce, s láskou, úctou a napětím napsala profil lékaře, který tak ovlivnil můj život. Byl to plastický chirurg Miroslav Fára. Na závěr profilu lékaře jsem doplnila osobní poděkování.
Poděkování
Měla jsem velké štěstí, že Miroslav Fára byl „můj“ doktor a já byla „jeho“ pacientka. Byla jsem podle vyprávění mamky jedním ze dvou dětí, kterým operoval obě strany oboustranného rozštěpu najednou při jedné operaci. Na kartě jsem měla barevnou tečku, což znamenalo, jak jsem se později dozvěděla, výzkum. Znala jsem ho snad odjakživa. Chodila jsem do nemocnice a vždy mě uvítal a řekl mi: „Ahoj Janičko, jak se máš“. Když jsem byla malá, posadil si mne před sebe, ruce mi položil na moje ruce a chtěl, abych po něm opakovala: „kočička, babička“ a další slova. Pokud jsem byla v nemocnici na operaci, vodil mě jako malou po oddělení a všem mě představoval. V šesti letech jsem stále neměla náušnice a tak se s mojí mamkou dohodli, že mi píchne uši. Vzal mne za ruku, odvedl na sálek, píchnul uši a nasadil náušnice. Jak jsem rostla, byl mi jako lékař oporou v dospívání a v proměně v mladou ženu. Snažil se pro mne vždy udělat maximum po profesní i lidské stránce. Život věci zařídil tak, že jsme se opět setkali, když se nám narodil syn. Se stejnou láskou a pochopením, jakým kdysi přistupoval ke mně, přistupoval následně k našemu synovi a s úctou ke mně, jako k matce. Operoval našeho syna a zároveň operoval i mě, neboť jsem potřebovala i v dospělosti upravit ret a hlavně patro. Věnoval nám oběma vše, co uměl. Věnoval nám svou péči a za to mu patří moje obrovské poděkování. Je to člověk, bez kterého bych nebyla to, co nyní jsem. Děkuji!