Jana Šibalová
Stigma rozštěp

Miroslav Fára se narodil 29. července 1923 v Pelhřimově, kde získal základní i středoškolské vzdělání, maturoval v roce 1941. V roce 1949 úspěšně ukončil svá studia na lékařské fakultě Karlovy univerzity v Praze. Poté do roku 1955 pracoval v nemocnici v Jindřichově Hradci, krátce na interním oddělení a následně na chirurgii a gynekologii.

V roce 1955 byl přijat na Kliniku plastické chirurgie v Praze jako sekundární lékař. Měl možnost po dobu 10 let pracovat pod vedením profesora Buriana a později pod vedením jeho následovníků prof. Karfíka a prof. Peškové. V roce 1964 byl jmenován odborným asistentem a v roce 1965 získal titul kandidáta věd, v roce 1965 byl jmenován docentem, v roce 1970 získal titul doktora věd a v roce 1976 byl ustanoven profesorem plastické chirurgie.

Své profesionální zkušenosti si rozšířil během dlouhodobých studijních pobytů ve Švédsku a USA. Navštívil řadu významných zahraničních pracovišť ve Spojených státech, Kanadě, Japonsku, Austrálii, Singapuru, Thajsku, Brazílii, Mexiku, Peru a Indii, kam byl zván přednášet.

V roce 1975 se stal přednostou Kliniky plastické chirurgie v Praze, kterou vedl až do roku 1992. Na klinice pod jeho odborným i lidským vedením vyrůstali další odborníci plastické chirurgie jako například Miroslav Tvrdek a Jan Měšťák. V té době rovněž vedl II. oddělení Institutu experimentální medicíny Československé akademie věd, které se zabývalo problematikou vrozených vad a popálenin.

Publikoval přes 200 vědeckých článků z různých problematik plastické chirurgie a byl spoluautorem 11 monografií. Profesor Fára se účastnil řady zahraničních i domácích kongresů a sympozií, kde přednesl téměř 300 přednášek. Zvláštní pozornost zasluhují jeho práce zabývající se problematikou obličejových rozštěpů. Jeho anatomické studie mají světovou prioritu a jsou uváděny v nejvýznamnějších světových publikacích zabývajících se touto problematikou. Je rovněž prvním autorem, který popsal nový syndrom „ Dysmorphia otofaciocervicalis“.

Miroslav Fára byl členem korespondentem Československé akademie věd, čestným členem České společnosti plastické chirurgie ČLS JEP a mnoha zahraničních lékařských společností. Jako jediný reprezentant tehdejší východní Evropy byl v letech 1975-1983 zvolen členem výkonného výboru International Confederation for Plastic Reconstructive and Aesthetic Surgery. Oceněním jeho celoživotní práce a přínosu pro plastickou chirurgii bylo pozvání na kongres American Society of Plastic and reconstructive Surgeons v roce 1992, kde přednesl výroční Maliniac Lecture. Byl nositelem řady dalších ocenění domácích i zahraničních například v roce 1998 mu byla udělena medaile J.E. Turkyně.

V profesorovi MUDr. Miroslavu Fárovi, DrSc. měla česká plastická chirurgie významnou osobnost, mimořádného učitele i mezinárodně uznávaného odborníka.

Moje osobní poděkování
Měla jsem velké štěstí, že Miroslav Fára byl „můj“ doktor a já byla „jeho“ pacientka. Byla jsem podle vyprávění mamky jedním ze dvou dětí, kterým operoval obě strany oboustranného rozštěpu najednou při jedné operaci. Na kartě jsem měla barevnou tečku, což znamenalo, jak jsem se později dozvěděla, „výzkum“. Znala jsem ho snad odjakživa. Chodila jsem do nemocnice a vždy mě uvítal a řekl mi „Ahoj Janičko, jak se máš“. Když jsem byla malá, posadil si mne před sebe, ruce mi položil na moje ruce a chtěl, abych po něm opakovala „kočička, babička“ a další slova. Pokud jsem byla v nemocnici na operaci, vodil mě jako malou po oddělení a všem mě představoval. V šesti letech jsem stále neměla náušnice a tak se s mojí mamkou dohodli, že mi píchne uši. Vzal mne za ruku, odvedl na sálek, píchnul uši a nasadil náušnice. Jak jsem rostla, byl mi jako lékař oporou v dospívání a v proměně v mladou ženu. Snažil se pro mne vždy udělat maximum po profesní i lidské stránce. Život věci zařídil tak, že jsme se opět setkali, když se nám narodil syn. Se stejnou láskou a pochopením, jakým kdysi přistupoval ke mně, přistupoval následně k našemu synovi a s úctou ke mně, jako k matce. Operoval našeho syna a zároveň operoval i mě, neboť jsem potřebovala i v dospělosti upravit ret a hlavně patro. Věnoval nám oběma vše, co uměl. Věnoval nám svou péči a za to mu patří moje obrovské poděkování. Je to člověk, bez kterého bych nebyla to, co nyní jsem. Děkuji!

© Jana Šibalová

zdroj: Wikipedie otevřená encyklopedie a internet, osobní zkušenosti