Gladiol
Byla jsem na hřbitově. Zaslechla jsem rozhovor. Měla jsem ho zaslechnout, protože nic se neděje v životě náhodou.
Každé léto mi vykvete na zahradě plno gladiolů. Mám ty květiny ráda, pro jejich rovný vztyčený růst, krásné květy a množství barev. Mám jich plné vázy doma, v našem ubytování, v práci a nosím je i na hřbitov. Je krásný letní den, sedím u hrobu a připravuji květiny do vázy. Je tu klid. Přijdou starší manželé, i když ještě stále hůře slyším na jedno ucho, jejich rozhovor nejde přeslechnout.
"No to musíš vidět! Podívej se, jak to tady vypadá! Bydlí tady blízko a ani nejsou schopní sem dojít. Tady celou tu dobu nikdo nebyl. A dokonce nějaký pták to tady rozhrabal", rozčiluje se žena a manžel stejným rozčileným tónem odpovídá. Jejich rozhovor byl plný zloby, hněvu i nenávisti. Jejich rozhovor se týkal vlastní rodiny, která na hrobě udělala vše špatně.
No nic, jdu dát květiny na další hroby a pak přijdu, třeba již budou pryč. Odešla jsem. Na další části hřbitova byl klid. Slunce svítilo, pofukoval větřík, když jsem zvedla hlavu, bylo nade mnou nádherně modré nebe. Udělala jsem svojí práci, dala květiny na hroby. Vracím se zpátky a již z dálky slyším hlasitý hovor. Nerozumím jim, ale stále cítím jejich rozčilený tón. Snažím se to nevnímat, ale jsou tak hluční, že to nejde. Urovnala jsem květiny do vázy a odcházela. Starší manželé stále zlostně rozmlouvali. Jejich blízcí nemají ani po smrti klid, napadlo mě. Musela jsem se tomu usmát. Každá rodina má nějaký problém.