Sluch
Já už to nechci slyšet. Už to nechci poslouchat. Jsou to již 4 dni a já nemohu spát. A nejen to, rozbolelo mě ucho. Neslyším na pravé ucho. Skutečně se mi vyplnilo to, že už nechci slyšet. To přejde, říkám si. Třeba je to voda, která mi při koupání vnikla do ucha a jen mi zalehlo ucho.
Vím, že to jen tak samo nepřejde. Jsem si jistá, že je to psychosomatické. Moje bolest ucha a částečná ztráta sluchu je vyvolána mým duševním stavem. Je to reakce na oslavu mých narozenin.
V noci, když nemohu spát a ucho bolí, přemýšlím jak dál. Dobře, pochopila jsem, že takhle to nejde. Nemohu se nechat zasáhnout dalším šípem, musím se naučit přijmout větu, jako by se mě netýkala. Pokud jsem za 24 let nevysvětlila, že jsem na genetiku chodila a nic jsem nezanedbala, zřejmě už to nevysvětlím. Dobře, nechám to tedy tak jak to je. Máma má svojí představu, svoje domněnky a ať si tedy myslí, že kdybych chodila na genetiku, tak by se TO nestalo. Já nechám tuhle větu po sobě sjet, aniž by mě zasáhla. Jo, to zvládnu. Už jo, už jsem na to připravená. Budu v té chvíli jako bleskosvod a věta mnou projede jako blesk do země, ale nezanechá žádné následky.
Spojuji nitky života a uvědomuji si, že máma si myslí, že já jsem se narodila s rozštěpem náhodou. Byla to náhoda a nebyla to ničí vina. Vina je pohledem mojí mámy na mě, protože kdybych chodila na genetiku, tak by se TO nestalo. Já jsem narozením svého syna, jejího vnuka, otevřela něco, co mělo zůstat zavřené. Otevřela jsem téma, které mělo být přece vyřešené. Všichni přece říkali, že léčba trvá do dospělosti a pak je konec. Asi si máma myslela, že na prahu dospělosti skončí vše, co se týká rozštěpu, vše se zavře do skříně a bude hotovo. Každou chvíli slyším, jak říká: "Já jsem sama a nikoho nemám". Nechce být se mnou, se svojí dcerou a nechce být se svými vnuky ani se svým zetěm. Chce být sama, nechce si připomínat rozštěp.
A já? Život mi nabídl lekci, abych pochopila. Nemohu se, nesmím se uzavírat. Já zůstanu otevřená a rozštěp pro mě již není a nebude tabu. Pochopila jsem, že mi více vyhovuje, když mohu lidem vysvětlit, co znamená. Ohledně rozštěpu jsem již mlčela dost.
Jdu k lékaři. S pokorou se omlouvám. V duchu říkám, že už jsem to zvládla. S laskavostí přijímám mojí sluchovou indispozici a prosím o ošetření. Lékař mě vyšetřil. Mám zánět a napsal mi léky. Děkuji, že jsem mohla vše pochopit a věřím, že se mi ucho brzo uzdraví a budu slyšet. Ano, už jsem připravená. Už vím, že uzavřít svoje uši a neslyšet není řešení. Už to příště zvládnu.