Kabelka
Bylo mi asi 12 let. Jela jsme spolu s rodiči na nějakou oslavu. Asi byla důležitá, protože moje mamka mi půjčila svojí kabelku. Cítila jsem se velká. Jenže. Nevím, na jakou oslavu jsme jeli, ani jak to potom vypadalo. Pamatuji si jen na první setkání s genetikou.
Seděla jsem vzadu v autě, vpředu si rodiče povídali a já si prohlížela půjčenou kabelku. Bylo to něco jako poklad, mít od mamky něco půjčeného. Uvnitř jsem prohlédla všechny kapsy a v jedné jsem našla složený papír. Rozbalila jsem ho a četla. Lékařská zpráva.
Lékařská zpráva byla z rozštěpového centra, z genetiky. První těhotenství samovolný potrat, druhé těhotenství narozené dítě oboustranný celkový rozštěp (to jsem já), třetí těhotenství lékaři doporučený i provedený potrat v prvním trimestru z důvodu možného rizika rozštěpu, čtvrté těhotenství předčasný porod a úmrtí dítěte po porodu. Závěr další těhotenství nežádoucí.
Přečetla jsem celou zprávu snad stokrát. Celá jsem se zpotila a nevěděla jsem, jak to dokážu zpracovat. Zeptat se mamky, to jsem se tenkrát bála, to jsem nemohla. O rozštěpu se doma nemluvilo a ani o dalších skutečnostech uvedených v lékařské zprávě. Četla jsem ten papír stále dokola a vytvořila jsem si závěr, že rozštěp je něco, co v žádném případě není možné přijmout, pokud se o něm ví. Tak že, kdyby se o mém rozštěpu vědělo dříve, tak bych tu nebyla. Složila jsem lékařskou zprávu a uklidila zpátky do kabelky. Uff. "Ono nestačí, že se mi posmívají, ale nyní ještě tohle," povzdechla jsem si v duchu. "Neměla jsem tu být."
Dodnes vidím text napsaný na psacím stroji před sebou. Vidím ho sice mlhavě, ale stále je v mé paměti. Dnes už jsem si s ním poradila. Stálo mě to však mnoho, velmi mnoho sil.