Blog

Oslava

Jsem uzavřený člověk. Introvert ve znamení Lva. Zvláštní spojení. Jsem samotář a oslavy nemám ráda. Je tam moc lidí a necítím se v přítomnosti hodně lidí dobře. Nejsem ráda středem pozornosti. Narozeniny jsou pro mě den, jako každý jiný.

Narodila jsem se. "Mohu přijet na tvoje narozeniny?", ptá se mě moje máma. "Ano, přijeď, budu ráda," odpovídám. Těším se, že si popovídáme, i když vím, že naše vztahy jsou napnuté.

Vypráví mi o mém narození. Pustili jí ke mně až za tři dny a nikdo jí nic moc nevysvětlil. Říkali jí, že mám vrozenou vývojovou vadu a že je to jen kosmetická záležitost. Chtěla mě vidět. Setra jí vedla k mojí postýlce a ptala se jí, jestli to zvládne, že to není pěkný pohled. Šli společně chodbou a zastavili se za skleněnou stěnou pokoje. Uviděla mě a omdlela.

"Zvládli jsme to společně", říkám jí a dodávám, "Dnes na moje narozeniny mám svojí fotku umístěnou na výstavě v Galerii Šantovka v Olomouci." Vyprávím o výstavě, o připravované knize, o fotografce a o spoustě dalších zážitků. Všimla jsem si, že jen sedí a strnule poslouchá. Nebo už neposlouchá? Dodávám: "Víš, je potřeba o rozštěpu mluvit a hlavně v naší rodině se oprostit od jakýchkoliv tabu. Je možné, že se našim synům, tvým vnukům, narodí miminko s rozštěpem." Vidím, jak při mých slovech tuhne, bledne a téměř zkameněla. Už cítím, že je zle. Chvíli je ticho a dusno jako před bouří. "Kdybys chodila na genetiku, tak by se TO nestalo," řekla mi moje máma naprosto nekompromisně.

Zase. Už to slyším zase. Slyšela jsem to za těch 24 let už snad tisíckrát. Snad tisíckrát jsem vysvětlovala, že jsem na genetiku chodila. Snažím se opět vysvětlit, že jsem chodila na genetiku. Máma mě nevnímá a přeruší moje vysvětlování. "Nechodila! Na genetiku jsi nechodila! Já jsem mluvila s Fárou a ten mi do telefonu řekl, že to není možné, že jsi nechodila na genetiku. Kdybys chodila na genetiku, tak by se TO nestalo," dodá tvrdě. Stojím, ramena mi klesají dolů, hlava mi sklání k zemi. Já už to nevydržím, je to stále dokola, já už to nemohu poslouchat, já už to nechci poslouchat. Já už tohle nechci slyšet. Uzavírám se do sebe, jsem zasažená šípem přímo do srdce. Bolí to. Mluvila s Miroslavem Fárou, to je plastický chirurg, přednosta kliniky, není genetik. Já s ním mluvila také, byli jsme za ním hned po narození, seděli jsme spolu. Já, narozené miminko a on. Mluvil klidně, odborně, žádné odviňování, žádné výčitky. Mluvil jinak, než nyní slyším.

Co teď? Nic. Co mohu dělat? Uzavírám se do sebe, přestávám mluvit, straním se. Vytvářím kolem sebe ochranný obal, jako kukla. Je mi lépe, jsem sama se sebou a spojuji si všechny důležité nitky života. Ještě musím, opět, zahojit ránu, kterou udělal šíp. Už to nechci slyšet, už to nechci poslouchat.

© Jana Šibalová