Pes
Chtěla jsem psa už jako malá holka. Moc jsem si přála pejska. Vyrůstala jsem jako jedináček a chtěla jsem kamaráda. Psího kamaráda, který by mě měl rád takovou, jaká jsem byla. Neposmíval se mi a já nemusela být sama.
Přála jsem si psa. Už jako dítě jsem byla přesvědčená, že pes je pro mě to nejlepší, co jen si mohu přát. Nevadilo by mi po něm uklízet, chodit s ním na procházku ani další péče o něj. "Nemůžeme mít psa" slýchávala jsem. "Až budeš velká, tak si psa pořiď, ale nyní ho mít nemůžeme. Zničil by nám celou zahradu a neměli bychom ho kam dát. Jezdíme přeci každý víkend za babičkami."
Dospěla jsem, bylo mi 20 a měla jsem své první zaměstnání. Chodila jsem pro svačinu do bufetu a jednoho dne se na dveřích objevil inzerát. "Prodám štěňata německého ovčáka ... " a já si jedno zamluvila. Domluvila jsem si podrobnosti, zeptala se, kde probíhá výcvik a šla domů podělit se o svou radost s rodiči. Velmi tvrdě jsem narazila. Pes nesměl domů. Respektovala jsem, musela jsem respektovat, nesouhlas rodičů. Slzy zalily mé oči i mou mysl a já šla zrušit rezervaci malého štěňátka.
Za pouhý jeden rok paradoxně sami rodiče přinesli domů malou fenku a dali jí jméno Darinka. Malá černá, asi roční fenka křížence dostala u nás domov a všichni jsme si jí oblíbili. Nejprve to bylo složité, ale zvykla si na nás a my na ní. Potom, když jsem měla malé děti, Darinku si vzali rodiče.
My se přestěhovali nejprve do bytu v bytovém domě a pak na vesnici. Bydlení na vesnici má své kouzlo a svoje výhody a tak k nám přišel náš Mazlík. Pes, kříženec jezevčíka s námi žil 14 let a v klidu a pokoji odešel do svého psího nebe. Nyní máme naší fenku Katty. Je po matce labrodor a otec je neznámý.
Pes je součást mého života. Někdy je potřeba vytrvat, nevzdávat se a věřit svým snům. Splnil se mi sen. Můj sen o psím kamarádovi.