Strach
Byla jsem tak vystrašená, že jsem se ráno nemohla ani pohnout. Můj manžel, dojel do obchodu pro časopis. Uviděla jsem článek, fotky a na první pohled dobrý. Pak jsem se teprve mohla začíst. Strach se rozplynul a já najednou věděla, že tohle jsem zvládla.
Rozhodla jsem se vykročit ze tmy. Napsala o sobě, tedy o své současné léčbě, článek a poslala do časopisu. Nechala jsem se prvně vyfotit od profesionálního fotografa. Měla jsem z toho všeho dobrý pocit a přes to jsem prožívala neklidné dny i noci. Nevěděla jsem, co se stane. Vždyť já jsem otevřela Pandořinu skříňku a začala nejen mluvit, ale i psát. Začala jsem mluvit a psát o tématech, která byla tabu. Tabu po celý můj život. Moji známí ani moji přátelé nic z toho nevěděli, neznali. Já jsem jim nikdy neříkala o rozštěpu. Neměli šanci se dozvědět, čím jsme já i syn prošli. Nikdo nevěděl, jak vypadá narozené dítě s rozštěpem, nikdo nevěděl, co obnáší léčba. V úzkém kruhu rodiny, já, manžel a synové to bylo normální, že jsme se v pohodě bavili o všem, řešili léčbu, řešili jsme úkoly, které nám postupně život přinášel. To je vše. Dál ne.
Nastalo těžké období s mojí mámou. Otevřela jsem téma, které mělo zůstat hluboko ukryté. Věděla jsem, že to bude problém, ale nevěděla jsem, že to bude takový velký problém. Najednou jsem se bála všeho. Bála jsem se reakce svojí mámy. Bála jsem se okolí. Byla jsem neklidná a přitom jsem si byla jistá, že to co dělám, je správné. No nic, říkala jsem si, musím vydržet a uvidím.
Reakce okolí byla fajn. Byla přívětivá a vyjadřovali mi podporu. Všichni jsou v pohodě, prostě to berou tak jak to je. Podporují mě a říkají mi, abych psala. Reakce mojí mámy je složitá. Na jednu stranu mě podporuje a na druhou stranu je to pro ni velmi bolestné téma. Má s tím problém a nechce otevírat svojí 13. komnatu.
A já? Já jsem vnitřně přesvědčená, že to co dělám je správné. Jsem už dospělá a chtěla bych dělat to, co mě baví. Baví mě psát a píšu o tom, co nejvíce znám. Píšu svůj životní příběh. Příběhy jsou jako korálky na šňůrce.
Jeden z korálků, z krátkých setkání, co mě ovlivnili.
Seděli jsme spolu v komisi. Povídali si o všem možném a večer, když už bylo méně práce, já vytáhla pletení. Pletu sice málo, ale ráda a zrovna jsem měla rozpletené ponožky. "Já jsem upletla pro malé děti za loňský rok 180 čepiček a ponožek", povídá mi. Páni, to je tedy hodně, to je každý druhý den dokončená souprava čepičky a ponožek. Vyprávěla mi, že ráda plete a neměla pro koho plést a tak si našla na internetu projekt Mámy pro mámy a pletla. Skromně vyprávěla, jak jí to moc bavilo a ještě tím pomohla maminkám nedonošených miminek. Krásně mluvila o pomoci a o tom, jak jí to obohatilo. Všichni jsme napjatě poslouchali a já se tenkrát rozhodla, že také budu pomáhat. Cítila jsem z jejího vyprávění, že pomáhat je něco vyššího.