Média

Firstclass 8/2018

Jak přijmout vrozenou vadu, které se všichni vysmívají aneb O Tvé síle za slzami

Jak přijmout vrozenou vadu, které se všichni vysmívají aneb O Tvé síle za slzami

Firstclass, inspirativní lidé, dne 28. 8. 2018 článek v původním znění, autor Petr Casanova

Jana Šibalová. Narodila se s celkovým oboustranným rozštěpem, jednou z nejtěžších forem obličejového rozštěpu.

Pokud jde o Váš vzhled, záleží Vám na názoru druhých?
Dokážete i sami sebe nenávidět, jestliže se lidem v okolí „nelíbíte“?
Jste schopni sami sebe „měnit“, tu kvůli vkusu jedné, tu kvůli vkusu druhé osoby?
Nebo dokonce věříte v existenci „dokonalé krásy“?

Mnohokrát mě zvali do poroty soutěží krásy. Já tu volbu ale nechápal. Několik porotců hodnotilo několik žen. Ve výsledku tvrdili, že vybrali tu nejkrásnější ženu v zemi. Přitom se řídili jen svým vkusem. Většina měla pokaždé jiný názor. Ne proto, že by většina jako celek měla jiný vkus než porotci, ale proto, že KAŽDÝ ČLOVĚK má jiný vkus. Co muž, to jiná Miss. Co žena, to jiný Missák.

Tím jsem definoval to nejdůležitější ohledně člověka. Předně, neexistuje nic jako dokonalost nebo norma. Každý jsme JINÝ. Nejbližším synonymem pro slovo „lidstvo“ je „odlišnost“. Nikdo z nás nemůže být dokonalý a nikdo ani nemůže být hezčí, nebo ošklivější než druhý, protože jsme – JINÍ. A pokud my sami někoho označíme jako hezčího, nebo ošklivějšího, je to jen naše osobní preference, jedinečný názor, nic víc a nic míň.

A přesto jsme, my lidé třetího tisíciletí, posedlí kultem krásy. Chceme být lepší, než nás příroda stvořila. Příroda je totiž z našeho pohledu nýmand a neumětel. To my se umíme doupravit lépe, tvrdíme. Je to k smíchu?

Ne, není. Kdo četl poslední vydání magazínu FC, ví, že potkávám mnoho lidí, kteří trpí pro to, jak vypadají. Ti lidé si myslí, že když vypadají jinak než ostatní, nebo jinak než si ostatní přejí, jsou horší. Domnívají se, že mají „zapadnout“, odpovídat nějaké normě, průměru, že „být průměr je dokonalost“. Nezapomenu na Coco Chanel, která prohlásila: „Kdo chce být nenahraditelný, musí být JINÝ. Stejní lidé jsou nahraditelní.“

A tak se ptám ještě jednou:
Vadí Vám, když Vás okolí posměchem, závistí nebo pohrdáním označuje za „jiné“?
Jste schopni přestat být sami sebou a nenávidět se, když Vám na sociální síti někdo pomluví Váš přirozený vzhled?

Pokud jste odpověděli dvakrát ano, představím Vám Janu.

Jana Šibalová
Už jméno pro mnoho lidí z jejího okolí bude novinkou. Jménem ji totiž neznali. Už jako dítě slyšela spíše na přezdívky „křivá huba“ nebo „zaječí ksicht“. Okolí ji mělo za postiženou jen proto, že se narodila s obličejovým rozštěpem.

„Od dětství jsem se trápila. Podstoupila jsem několik plastických operací a snažila se být pokud možno neviditelná,“ vzpomíná. „Lidé měli jen dva přístupy. Buď mě litovali, nebo odsuzovali. Všichni ale odvraceli oči a štítili se mi podat i ruku. A když měl někdo potřebu být zlý, zasmál se, od koho jsem dostala přes hubu. To holce na sebevědomí nepřidá.“

Schovat se, to je první instinktivní reakce. Před okolím se to snad může povést, ale… „Před sebou jsem se schovat nemohla. Každé ráno jsem se viděla v zrcadle. Před spaním zase to zrcadlo. Měla jsem snad přestat chodit do koupelny? Nebo rozbít všechna zrcadla?“

Nová Jana – verze 1
Malá Jana cítila, co ji bolí. Nechtěla bolest. A tak se rozhodla neposlouchat ostatní. Zacpat si uši. Sklonit hlavu. Nevidět gesta. Přehlížet i sebe v zrcadle. Jenže… Jen proto, že skutečnost přehlížíme, neznamená to, že přestává existovat. Ale, co jiného měla malá Jana dělat, když tento přístup měli i její vlastní rodiče? „Některé rodiny těžce nesou narození dítěte s vadou. Některé maminky, když se dozvědí o zvýšeném riziku postiženého plodu, raději jdou na potrat. Moje maminka šla na potrat také, když zjistila, že je podruhé těhotná. Prohlásila, že už nechce druhou takhle postiženou holčičku…“ Chtěli byste to jako dítě slyšet?

Nová Jana – verze 2
O mně, Petru Casanovovi, se v této souvislosti vědí dvě věci. Předně, žil jsem s TAKZVANĚ handicapovanou partnerkou. To slovo zdůrazňuji, protože já ji tak nevnímal. Naopak, po jejím boku jsem si jako handicapovaný připadal sám. Neměl jsem zdaleka tolik vnitřní síly, odvahy a schopnosti překonávat překážky jako ona. A pak se o mně ví, co považuji za nejkrásnější na ženách. Že tím nejlepším make-upem je pro mě úsměv. Nemám jeden vysněný. Miluji úsměvy všech žen na světě. Protože každý je jiný. I ten Janin. A co je jiné, je zajímavé. Všechny ženy by tohle měly vědět.

Pak totiž dokážou udělat to, co Jana Šibalová: „Jednoho rána jsem otevřela oči, pořádně si prohlédla svůj obličej v zrcadle a řekla jsem si, že už nechci vést nešťastný život. Přestala jsem ctít všeobecná pravidla.“ Nesmíš se fotit moc zblízka! Nesmíš moc mezi lidi, raději se drž stranou! Nesmíš o tom mluvit! Tohle všechno Jana porušila. „Všechna ne jsem otočila na ano. Ne že nesmím, UŽ SMÍM! Ba dokonce MUSÍM! Protože TOHLE JSEM JÁ, dospělá žena s vrozenou vývojovou vadou.“ Jen pohlédněte do jejího obličeje. Pěkně zblízka! Uvidíte hodně, ale nikdy nepochopíte všechno, co Jana musela prožít.

Ano, má celkový oboustranný rozštěp, jednu z nejtěžších forem obličejového rozštěpu. Nesrůstem tkání jsou zasaženy ret, čelist a patro. Tam všude chybí tvrdé i měkké tkáně, části čelistní kosti a zuby. Není to život ohrožující vada, ale ani maličkost, kosmetická vada. Léčba je dlouhodobá a celoživotní. Znamená navštěvovat specialisty z plastické chirurgie, ortodoncie, stomatologie, logopedie, otolaryngologie, genetiky, pediatrie, psychologie, protetiky a implantologie. Musíte překonávat fyzickou bolest. „Ale žádná fyzická bolest není tak velká jako bolest psychická – když nepřijímáte sami sebe.“

Prožíváte to Vy kvůli jakékoli vzhledové vadě nebo nedostatku?
Unavuje Vás už Vaše vnitřní neštěstí?
Jak dosáhla Jana vyrovnanosti s osudem i okolím?

Projděme si postupně 5 kroků.

1. krok: Najdi v sobě sílu
Chcete mi říct, že se to snadno řekne, ale obtížněji udělá? Kdepak! Každý člověk, který v životě překonává nějakou slabost, to dokáže právě pomocí síly. Tu sílu v sobě má, jen si ji neuvědomuje. Dám Vám osobní příklad. Všiml jsem si toho už u své jmenované partnerky: Měla výrazně posunutý práh bolesti. Co mě skolilo, tomu se ona smála. A pochopitelně. Byla zvyklá překonávat větší potíže než já. To bylo první, co jsem na ní začal obdivovat. Jana Šibalová si tuhle sílu poprvé uvědomila u lékaře. „Při zákrocích mi stačily malé dávky analgetik. Tehdy mi došlo, že jsem se naučila vyrovnat s fyzickou bolestí. Tím, že jsem uměla potlačit své pocity, měla jsem posunutý práh bolestivosti.“ Jenže každý líc má svůj rub. A je to tak i se silou. „Tím, že jsem potlačovala své pocity, jsem fyzickou bolest de facto jen přeměnila na bolest psychickou.“

2. krok: Neboj se své slabosti
Ještě jednou odbočím k Petře, naposledy. Byla totiž silná i křehká. Silná navenek, křehká uvnitř. Například: Měla životní sen, ale neodvažovala se za ním jít. I okolí jí namlouvalo: „Dokázala jsi už dost, přijmout svůj handicap, to stačí.“ Ale já Petře řekl: „Ne! Je to Tvůj sen, tak za ním jdi, v hlavě ho nemáš zbůhdarma. Dovol si být slabá. Dovol si prohrávat. Dovol si i brečet na cestě, která bude těžká a bolestivá. Ale Ty to dokážeš!“ A tak to Petra opravdu zkusila. A samozřejmě zvládla. Svůj sen si splnila. A to jen proto, že pochopila, že být silný zdaleka neznamená nebrečet, neprohrát, nepocítit slabost. Ale naopak, být silný znamená to všechno prožít, procítit, a hlavně PŘEKONAT. Jana Šibalová si tohle uvědomila také. „V posledních letech jak při operacích, tak po zákrocích klidně pláču, dovolím si politovat se, vzít si analgetikum ve vyšší dávce. Klidně si přiznám, že je to hrozné a těžké, ale hlavně v tom nezůstávám stát. Jdu dál. To je důvod, proč tím procházím.“

3. Zamysli se nad okolím
Když si Jana dnes vzpomene na dětství, kroutí hlavou nad sebou i nad okolím. A až teď si uvědomuje, co reakce okolních lidí ve skutečnosti vypovídaly o ní, a co o nich. Rodiče totiž její vrozenou vadu zpočátku vidět nechtěli. „Jsi zdravá, nic Ti není, slýchala jsem. Přitom jsem v okolí zažívala posměšky, šikanu, vyřazení z kolektivu. Když jsem to doma chtěla řešit, rodiče mě tvrdě odmítli s tím, že si určitě vymýšlím, že tak tomu určitě není.“

Opakuji otázku: Co tento přístup říkal o ní, a co o jejích rodičích?

Zmatená Jana byla zpočátku rozzlobená na rodiče, ostatní děti, celý svět. Zlost obracela i na sebe, na Boha. „Proč zrovna já?“ opakovala. A i když jí shora nikdo neodpovídal, jedno vnímala stále zřetelněji: „Čím více jsem se vzpírala, tím více jsem život vnímala jako nepřítele. Byla jsem uzavřená do sebe. Nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. Neměla jsem sebevědomí. Styděla jsem se za sebe. Byla jsem zoufalá a v depresivních náladách.“ Smiřovala se s tím, co jí všichni říkali – že ji nikdy nikdo nebude chtít, že nikdy nebude mít vlastní děti. S tím opustila školu a zařadila se do společnosti. „Předstírala jsem, že jsem jako ostatní, ačkoli jsem věděla, že nejsem. Obličejový rozštěp je viditelná vada, nezakryje ji ani make-up. Pořád jsem kvůli tomu narážela u lidí na předsudky, vyhýbala se větší společnosti. Neměla jsem s kým si popovídat o žití s rozštěpem i o svých zkušenostech s léčbou. Silné emoce zůstávaly zavřené v mém těle.“

A přitom… Dnes má muže i dvě děti. Našla i způsob, jak si „povídat“ – jak se vyrovnat s ranami dětství. A to proto, že:

4. Věř, že každý zámek má svůj klíč
Tak jako na světě neexistuje problém, který by neměl své řešení, není ani zámek, k němuž by kdy nevznikl klíč. Jana přes všechny zaručené katastrofické prognózy najednou potkala muže, kterému se líbí taková, jaká je. Muže, který jí začal pomáhat a už tři desetiletí jí je oporou. „Vychovali jsme dva syny, zažíváme spolu chvíle hezké i těžké, ale přes všechny problémy jsme vždycky společně dál budovali náš vztah.“

Tím odemkla první zámek. Na dospělé lidi s rozštěpem, kteří by o své minulosti i přítomnosti chtěli mluvit, nenarazila. „Nejčastěji říkali, že nechtějí vzpomínat na posměch a bolest. Že jakákoli zmínka o rozštěpu jim dělá psychickou ránu. Potřebují se ještě schovávat před sebou. Ale já potřebuji víc – projít si traumata z dětství, vypořádat se s nimi.“ A tak začala psát svůj blog. „Psaní má na mou psychiku silný pozitivní účinek. Moje kroky jsou dnes jistější a jistější. Stále narážím na předsudky, ale už se nedám, nezavřu rozštěp jako kostlivce do skříně. Ani to nejde. Já s ním totiž každý den žiji.“

5. Přijmi svůj život
„Tohle jsi Ty!“ Tahle kraťoučká věta, klidně stokrát opakovaná před zrcadlem, dokáže divy. Je to osvobozující uvědomění. „Takoví prostě jsme a jiní už nebudeme!“ Slovy Cimrmana: Můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat. 
Padesátnice Jana si občas prohlíží staré fotografie. „Divím se, co mě tehdy tolik děsilo. Vždyť jsem byla mladá, hezká, jen ztracená uvnitř. O to větší mám radost, že jsem se dokázala smířit sama se sebou. Dnes jsem ráda za to, jaká jsem. Užívám si každou chvíli života. Už jsem promarnila dost času pochybnostmi o sobě. A když se mě někdo zeptá: „Co jsi v životě dokázala?“, dokázala jsem být sama sebou.“

Máte problém přijmout sami sebe, život, jaký žijete?
Deptá Vás, co si o Vás myslí nebo povídají druzí?
Potřebujete pomoci být šťastnější a vyrovnanější?

Využijte magazín FC, který je tu pro Vás už 7 let. Svůj výtisk aktuálního vydání Jak být sám sebou si objednáte zde. Některá starší vydání jsou ještě k dostání zde.

© Petr Casanova

P.S. Děkuji Petře za možnost být mezi inspirativními lidmi na Firstclass. Je mi ctí.

© Jana Šibalová