Jana Šibalová
Stigma rozštěp

František Burian se narodil v Praze na Malé Straně a studoval na Malostranském gymnáziu a maturoval v roce 1900. Lékařství studoval na pražské Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Promoval 6. dubna 1906 a získal titul MUDr. Již během studia na vysoké škole začal ztrácet sluch, čímž značně psychicky trpěl.

Pracoval pak jako asistent v patologicko-anatomickém ústavu, který vedl Jaroslav Hlava, a v dubnu 1908 přešel na chirurgickou kliniku, kde byl nejdříve demonstrátorem a poté dva roky neplaceným asistentem u profesora Kukuly. V roce 1910 se oženil s lékařkou Annou Lankašovou. Koncem října 1912 odjeli společně s manželkou, gynekoložkou do Bělehradu a v lednu 1913 do Sofie, kde působil jako chirurg v balkánské válce a řídil velkou vojenskou nemocnici. Po návratu z Balkánu si v lednu 1914 zřídil soukromou praxi v domě ve Škrétově ulici v Praze, kde bydlel. V srpnu téhož roku byl povolán k vojsku. Rok a půl pak pracoval jako vedoucí chirurg pražské záložní vojenské nemocnice, umístěné ve školních budovách Rudolfina. Stále experimentoval a vymýšlel nové způsoby léčby. Od roku 1916 byl šéflékařem vojenské nemocnice v Temešváru, další rok působil tamtéž jako konziliární chirurg 7. armádního sboru. Pak byl odvelen k 7. V Temešváru, tehdejších Uhrách roku 1917 se stal konziliárním chirurgem celého 7. sboru. V této funkci zřídil stanici plastické chirurgie, která byla po skončení války přestěhována do Prahy a stala se základem ústavu a kliniky plastické chirurgie.

Po válce pracoval v pražské posádkové nemocnici. Vlastní Burianova kariéra jako plastického chirurga se odvíjí od evakuace českých vojáků v roce 1918 sanitním vlakem z Temešváru do Prahy. Mezi vojskem byla celá řada těch, kteří potřebovali další rekonstruktivní léčení. Proto Fr. Burian zůstává ve svazku s armádou a ujímá se vedení chirurgického oddělení posádkové nemocnice na Hradčanech, aby tak mohl pomáhat esteticky a funkčně postiženým jedincům k uspokojivému zpětnému včlenění do společnosti, a to jak sociálně a společensky, tak i pracovně. Podle svých představ začal objevovat možnosti dosud se teprve rodícího oboru, do jehož náplně mělo patřit maximum snažení o úpravu zevních tvarových tělesných vad. Nejprve to byly skromné postupy s přesuny a transplantacemi kůže, ale také šlo již o kosti, chrupavky a šlachy, kterých v posádkové nemocnici na Hradčanech použil jako základu k rozsáhlým rekonstrukcím válečných poranění obličeje a rukou. Jako jeden z prvních chirurgů si uvědomil, že trvalých výsledků, tedy vhojení do místa přenosu, lze docílit jedině autotransplantacemi tkání, odebíranými z těla operovaného jedince. Správně již tehdy považoval xeno- a alotransplantáty za vhodné pouze k dočasnému krytí otevřených ran. Svých zkušeností z operování válečných veteránů brzy využil také při operování vrozených vad, které v naprosté většině případů stály v té době mimo vážný zájem chirurgů. Prakticky o jednu generaci dříve, než se tak stalo ve většině pokrokových zemí Evropy a Ameriky, dovedl náš obor na vysokou úroveň a k prospěchu široké veřejnosti.

Na základě svých zkušeností válečného chirurga prosadil zřízení stanice plastické chirurgie, od roku 1925 v Jedličkově ústavu, ze které se později stal Ústav plastické chirurgie. Když na začátku 20. let začíná prof. Burian operovat vrozené vady na malých dětech v Jedličkově ústavu na Vyšehradě, uvědomuje si, že jak příprava, tak i doléčování dětských pacientů musí být zajišťováno zkušeným pediatrem. A toho nalézá v primáři dr. Quido Mannovi. Ten mu později dokonce zřídil podmínky k tomu, aby mohl těžší případy operovat na jeho dětském oddělení nemocnice Ochrany matek a dětí v Krči, kde poté probíhala také celá hospitalizace. Primářem Mannem byla založena tradice dětských lékařů zaměřených na vytvoření speciálního pediatrického zázemí pro dětské chirurgy. Stejně jako tomu bylo s přibráním stálých pediatrů do týmu plastické chirurgie, profesorem Burianem byl záhy přizván ke spolupráci také psycholog, a to jak pro práci s dítětem, tak i s rodiči. Zainteresováním dalších odborníků se začaly tvořit týmy pro jednotlivé problematiky.

Zajímavá je historie Burianovy habilitace. Od roku 1927 až do roku 1929 se uchází třikrát o docenturu, ale byl odmítnut nejprve s tím, že lékařství je věda, ale plastická chirurgie je umění a škodolibě je mu doporučeno, aby se pokusil o habilitaci na filozofické fakultě. Podruhé je odmítnut s tím, že plastická chirurgie není dosud oborem, z něhož by se mohlo habilitovat. Proto potřetí podává práci ze všeobecné chirurgie, a to své válečné zkušenosti z chirurgie poraněných velkých cév a průstřelů srdce. Tato práce, na dlouhou dobu jedinečná, již nemohla být odmítnuta, a proto je 12. 6. 1929 František Burian habilitován na docenta chirurgie.

Již v roce 1932 se mu podařilo vytvořit samostatnou stanici plastické chirurgie v rámci pražské chirurgické kliniky a v roce 1937 jako první na světě dosáhl uznání plastické chirurgie jako samostatného chirurgického oboru. Brzy po skončení 2. světové války, v roce 1948, se zasloužil o vřazení svého ústavu jako kliniky do celku Karlovy univerzity a byl jmenován řádným profesorem. Ve 40. a 50. letech pomohl založit plasticko-chirurgické ústavy nejen na Moravě a Slovensku, ale také v Polsku, Bulharsku a Rumunsku tím, že vyškolil pro vedoucí místa kvalifikované přednosty.

Prof. Burian byl nejen vysoce talentovaný a zručný chirurg, ale i vyhraněná vědecká osobnost. Zavedl do plastické chirurgie mnoho nových důmyslných operačních postupů, dovedl ale účelně uplatnit i své organizační schopnosti. S intuicí jemu vlastní zavedl hned od počátku své poválečné pražské činnosti počátkem 20. let přesný a účelný archiv s mnohostrannou dokumentací pacientů, včetně tehdy ještě neobvyklého fotografování každého nemocného před i po každé etapě chirurgické léčby, se zubními otisky a rtg. snímky. Tento archiv dnes čítá kolem 200 000 složek. Sledování výsledků léčby jak podle diagnózy, tak i podle prováděných operačních postupů, usnadnil zřízením podvojné vědecké kartotéky, z které těžíme při zpracování publikací až dosud.

V roce 1937 byl jmenován mimořádným profesorem estetické chirurgie (přejmenováno na plastickou chirurgii) a přednostou Ústavu plastické chirurgie, který byl přestěhován do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Ústav se v roce 1948 změnil na kliniku plastické chirurgie a František Burian se stal jejím přednostou. Ředitelem laboratoře plastické chirurgie ČSAV byl od roku 1955 až do konce života. Věnoval se vrozeným vadám zejména rozštěpům, ale i poraněním a popáleninám. Rozštěpy se staly jeho celoživotním koníčkem. Publikoval více než dvě stě vědeckých prací, několik monografií například Chirurgie rozštěpů nebo Atlas plastické chirurgie a vysokoškolských skript, napsal 4 monografie. Burian často přednášel v zahraničí a bylo mu v roce 1937 uděleno čestné členství chirurgické společnosti USA a nedlouho nato i členství Akademie věd USA.

Příkladný byl Burianův vztah k pacientům. Dokázal navázat správný kontakt jak odborný tak i osobní, získávat snadno pacientovu důvěru k podstoupení dlouhodobé a často ne zrovna příjemné léčby. Své lékaře učil, že plastický chirurg není nikdy dosti velký puntičkář a každý dílčí výkon operace musí být proveden s největší pozorností a přesností. Velký operatér je jen ten, který dokáže provést se stejným zaujetím a dobrým výsledkem stejně tu největší jako tu nejmenší operaci". Vštěpoval jim krédo, že plastický chirurg nikdy nesmí být plně spokojen s dosaženým výsledkem, nýbrž že musí chtít být příště lepší.

Velká byla Burianova ohleduplnost k dětem. Běda lékaři, kterému při převazu nebo při ošetřování úrazu zaplakalo dítě. Jeho vztah k léčbě vrozených vad vyplývá z úvodních slov jeho monografie o obličejových rozštěpech, z níž citujeme:
"Narozením děcka poznamenaného jakoukoliv vadou je první postižena rodina. Rodiče děcka utrpí krutě bolestné zklamání. Hrdost mateřství je poraněna. Podvědomá touha člověka dát světu a zanechat po sobě tvora lepšího, než je sám, nebyla splněna. Nejkrutější jsou vrozené vady obličeje, protože jsou nejnápadnější, není možné je zakrýt. U těžkých forem rozštěpů je porušen soulad obličeje v místech, která slouží projevům duše. Devět měsíců snila matka o úsměvu ve tvářičce svého očekávaného děcka, a náhle patří do rozšklebené nestvůrné masky. Když pak mateřská láska přemůže hrůzu a odpor, zůstává a stále roste úzkost o budoucnost dítěte. Matka se děsí představou, že tělesný i duševní vývoj jejího dítěte bude těžce brzděn, že bude zesměšňováno a s odporem odstrkováno, že nenalezne zaměstnání, ba, že bude vůbec vyloučeno ze společnosti."

Akademik Burian vedl své lékaře ke správnému pojímání jejich úkolů. Pro příklad lze citovat: "Funkce je cílem, tam kde se daří obnovit funkci, je i kosmetický výsledek dobrý. Je proto nutno podrobiti bedlivému rozboru funkční význam vady stejně jako její anatomické vlastnosti, rozsah plošný a i hloubkový. Tu shledáme, že jen s výhradou můžeme mluviti o skupinách plastik. Ničivá síla si nevybírá topografii krajin, ani se neváže jejich hranicemi."

Tato Burianem zdůrazněná vazba funkce s tvarem se stala na klinice podnětem k užitečným změnám v operačních přístupech, např. v problematice rozštěpů, kdy převedením průběhu svalových snopců ve rtu a patře do anatomicky normální pozice se výrazně zlepšují jak tvarové tak i funkční výsledky léčby. Dosáhl světového významu v propagování šetrné práce s tkáněmi. Jeho kniha Fyziologické operování z konce 40. let se stala podnětem k zamyšlení mnoha chirurgům. Respektování autorem stanovených zásad, přispělo ke všeobecnému zlepšení výsledků chirurgické léčby.

Bohaté a pro rozvoj našeho oboru významné byly nejen pracovní, ale často i velice přátelské styky se zahraničními chirurgy, nadšenými pro začínající a zvolna se rozvíjející plastickou chirurgii. Již v roce 1923 se seznámil s Francouzem Victorem Veauem, který v té době publikoval jako první badatel výzkum rozštěpu rtu a patra. Stali se dobrými přáteli a jejich, někdy i zásadně kontroverzní názory na tuto problematiku vzbudily u Buriana takový zájem, že rozštěpy se staly Burianovým celoživotním koníčkem. Již tehdy projevil schopnost vytvořit si reálný pohled na možnosti vývoje jednotlivých tkání u vrozených vad. Jeho oponování Veauovi, že není možná teorie o pouhé separaci rozštěpových úseků rtu, čelisti a patra, nýbrž že se současně jedná o jejich inadekvátní vývoj s hypoplazií, se dostalo brzy všeobecného uznání.

Tato zkušenostmi potvrzená teorie o hypoplazii rozštěpem postižených tkání přivedla Buriana ke snaze bránit kolapsu čelisti zavedením stopkovaného slizničního lalůčku všeobecně známého jako "Burianův lalůček", vkládaného mezi póly čelistních segmentů a doplňujícího hypoplastické čelistní okraje. Hypoplastický okraj filtra doplňoval kožním lalůčkem ze zevní strany rtu. Stejný stav hypoplazie nacházel Burian na rozštěpeném patře, a proto zavedl již v roce 1924 doplňování zadní části patra faryngeálním lalokem s dolní stopkou podle Rosenthala. Po seznámení se s italským profesorem Sanvenero-Rosellim přejal jeho metodu laloku s horní stopkou a tento postup zůstává až dosud rutinním doplňkem sekundární rekonstrukce krátkých pater.

Burian svými publikacemi a aktivní účastí na všech předválečných kongresech a jiných setkáních plastických chirurgů si rychle získal pověst nejen pionýra oboru, ale i autora významných nových operačních postupů ze všech oblastí tehdy ještě nedozrálého oboru. Byl autorem významných monografií, např. Chirurgie rozštěpů nebo Atlas plastické chirurgie.

Opakované návštěvy zakladatele anglické plastické chirurgie prof. Gillise a mnoha dalších významných plastických chirurgů anglických, amerických a italských (např. prof. Piskerell, prof. Pick, prof. Lewin, prof. Milliard, prof. Randall, prof. Sanvenero-Roselli, prof. Falkone) dokazovaly Burianův věhlas ve světě. O tom, jaké reputace Burian požíval, svědčí i skutečnost, že jej hrdě za svého učitele označoval i pozdější přední představitel americké plastické chirurgie prof. Marquise Converse. Ten se v Praze delší dobu školil v roce 1937 a po válce opakovaně Buriana v Praze navštěvoval.

Burian byl často zván do zahraničí přednášet a při té příležitosti se mu dostávalo nejrůznějších vyznamenání. Např. již v roce 1937 mu bylo uděleno čestné členství chirurgické společnosti USA a nedlouho nato i členství Akademie věd USA.

Svých známostí mezi přednosty významných plastických a popáleninových pracovišť uměl akademik Burian využít k odbornému a jazykovému prospěchu mladých lékařů kliniky tím, že je od počátku 60. let, kdy bylo poněkud uvolněno zahraniční cestování, vysílal na stáže mimo republiku, např. opakovaně do Švédska, Skotska a Texasu. Dobrého přítele nalezl Burian v oficiálním zakladateli americké plastické chirurgie, v dr. Jacquesovi W. Maliniacovi. Ten považoval nejen jeho chirurgický a výzkumný přínos pro obor za unikátní, ale dával za vzor i Burianovu organizaci československé plastické chirurgie. Pražské plastické chirurgii věnoval úvodní projev na výročním setkání Americké společnosti plastické a rekonstruktivní chirurgie v prosinci 1949 v Hollywoodu na Floridě, který byl publikován v časopisu Plastic and Reconstructive Surgery. Uvedl, že Československo se může pochlubit vzorně zorganizovaným "Plastic set-up". Popsal celou historii Burianova snažení, zmínil se o počtu operací, práci na prevenci a výzkumu. Uvedl, že "Burian nikdy neopomíjel vědecké aspekty svých chirurgických aktivit. Pečlivě dokumentoval svou práci vlastními kresbami do chorobopisů a fotografiemi pořizovanými ve všech fázích léčby, dále zubními otisky, RTG snímky a detailním vědeckým registrem." To, že vážnost, které se v USA prof. Burian těšil za svého života dosud přetrvává, dosvědčilo pozvání prezentovat na celoamerickém kongresu plastické chirurgie ve Washingtonu v roce 1992 v rámci Maliniakovy ceny slavnostní úvodní přednášku "Tradice léčby rozštěpů v Praze". Byla přednesena současně se zdravicí přítomné Maliniakově vdově.

Akademik Burian vždy zdůrazňoval, že práce plastického chirurga se nesmí omezovat na provedení operace. Musí se starat o řádnou pooperační rehabilitaci pacienta. Nesmí se bát jít do laboratoří a piteven s cílem získat motivaci pro svou klinickou práci. Musí se naučit předávat nadšení pro spolupráci specialistům dalších lékařských oborů za účelem vytvoření efektivního multidisciplinárního léčebného týmu. Toto platí jak pro komplexní léčbu vrozených vad zejména rozštěpů, tak i úrazů, nádorů, popálenin a v současné době i pro neurovaskulární mikrochirurgii.

V roce 1957 vytvořil vědecké zázemí pro klinickou aktivitu, když po zvolení akademikem založil při své klinice moderně zařízenou Laboratoř vrozených vad s genetickým, teratologickým, elektrofyziologickým a imunologickým pracovištěm. Dále zřídil ortodontické oddělení a centrum pro výzkum transplantace tkání při rozsáhlém popáleninovém oddělení, které vybudoval v roce 1951 detašované v bývalém Borůvkově sanatoriu v Legerově ulici.

Tak po své smrti v roce 1965 nám akademik Burian zanechal dědictví, které plně v jeho intencích umožňovalo snažit se o pokrok v rozvoji léčby a komplexní péče o naše pacienty. České země mohou být hrdé na řadu lékařů, kteří v 19. a 20. století významně pozvedli úroveň svých oborů a kteří se řadí nejen doma, ale i na celosvětovém fóru mezi nejvýše uznávané. Mezi těmito lékařskými velikány zaujímá čestné místo prof. František Burian, který ve druhém desetiletí 20. století stál u zrodu nového oboru plastické a rekonstrukční chirurgie a zasloužil se o jeho rozkvět v mnohostranném uplatnění. 

S nadějí se k němu upínali lidé s vrozenými vadami, lidé po úraze bez tváře i děti, pro které byl hodný starý pán. Pán, který neléčil jen vady na těle, ale především na duši.

O profesoru Františku Burianovi nešlo napsat stručně. Je to natolik zajímavý člověk, že si zaslouží vzpomínku všech, kterým vrozená vývojová vada vstoupila do života. Neznala jsem ho osonbě, ale měla jsme možnost poslouchat několik vyprávění o hodném milém člověku, na kterého jeho pacienti velmi rádi celý život vzpomínají.

P.S. Mám doma kartičku s číslem chorobopisu se jménem prof. Františka Buriana. I když mám již kartičku novou, tuhle starou uchovávám v úctou a v památce člověka, který tak mnoho ovlivnil léčbu rozštěpů.

Zdroj: Připomenutí 125 let výročí narození prof. Františka Buriana; wikipedie František Burian

© Jana Šibalová