Čekárna
Druhé setkání s genetikou bylo v rozštěpovém centru. Na chodbě, která byla zároveň i čekárnou pro různé ambulance. Bylo mi 17 a chodila jsem na ortodoncii na kontrolu. Několik let jsem již chodila k lékařům sama. Ordinace ortodoncie byla hned vedle ordinace antropologa, genetika a klinického teratologa.
Stalo se to v nově vybudované budově plastické chirurgie, kde bylo umístěno i rozštěpové centrum. Rozštěpové centrum se staralo o všechny pacienty s rozštěpem a sdružovalo lékaře z mnoha oborů právě ve snaze poskytnout co nejlepší péči. Bylo to úžasné pro pacienty i pro samotné lékaře. Já chodila na pravidelné kontroly a v čekárně jsem strávila většinou dlouhé hodiny. Čekárna byla dlouhá chodba s nízkými koženými sedačkami po obou stranách chodby. Bylo tu vždy plno a vítězstvím bylo, sednout si. Číst knihu se moc v čekárnách nedalo a tak jsem listovala v časopisech nebo pozorovala dění kolem sebe. Již jsem znala všechny lékaře i sestry, oni znali mě. Čekárna byla pro několik ordinací.
... sestra vyvolává příjmení ... "Tady, to jsme my", špitla jemným hláskem maminka. Držela v náručí miminko zabalené v nádherně sněhobílé zavinovačce a láskyplně hleděla na své miminko. "Vy jste objednaní k nám na genetiku" maminka přikývla, ale než stačila cokoliv říci, sestra pokračovala. "To jste nemohla na genetiku přijít včas, než se tohle stalo? Vždyť vy sama máte rozštěp a nyní i vaše dítě má rozštěp. To je od vás velice nezodpovědné, že jste to nechala dojít takhle daleko. Měla jste přijít včas a my bychom vám pomohli. My bychom vám napsali doporučení na potrat." Během dlouhého proslovu sestry, který vedla na chodbě tak, aby všichni slyšeli, přišel i otec dítěte. Oba rodiče na svoje dítě hleděli s láskou. Najednou bylo na celé čekárně ticho, dospělí i děti ztichli a všichni byli jako přimraženi. Nevím, co se honilo hlavou ostatním, ale já jsem si připadala jako nežádoucí. Vzpomněla jsem si na lékařskou zprávu, kterou jsem kdysi četla. Utvrdilo mě to v tom, že rozštěp je něco, co v žádném případě není možné přijmout, pokud se o něm ví.
Uběhlo několik málo let a já opět seděla v čekárně. Zvedla hlavu od časopisu a pozdravila jsem. Šla okolo sestra z genetiky, jen kývla hlavou a otevřela ústa a vyšel z nich zvuk. Ne slovo, jen zvuk. Měla mozkovou příhodu a její tělo zůstalo částečně ochromené a její řeč se ztratila. Ano, je to ta sestra z genetiky. Tolika lidem zasáhla do života a nyní osud zasáhl do života jí. Byla si tak jistá svým jednáním a přesvědčením, že napomáhá ve jménu genetiky zbavit lidstvo rozštěpu.
Nikdo jiný v mém životě nebyl tak přesvědčený jako tato sestra. V té době jsem byla smířená, že bych neměla mít dítě, že nesmím mít dítě. Mám přeci ten rozštěp a co kdybych to nezvládla s genetikou a předala bych rozštěp svému dítěti. Sestra u mě zasela semínko nedůvěry v sama sebe. Ze semínka vyklíčil pocit, že rozštěp je naprosto nepřijatelná vada pro společnost. Se všemi ostatními odborníky, co jsem se ve svém životě kdy setkala, jsem měla možnost konzultovat pro i proti. Ano, byli i lidé, kteří mi doporučovali potrat, ale jako možnost a ne jako jediné možné východisko. Nikdo, nikdo se však již ke mně nechoval tak pohrdavě.