Krize
Nesnáze jsou součástí každého života. Nesnáze jsou i v mém životě a přišly. Ocitla jsem se v beznaději a najednou jsem hledala záchytný bod, zda pokračovat v psaní nebo ne. Musela jsem se rozhodnout. Psaní je moje terapie a tak píšu. Píšu ráda. Píšu od srdce. Je to moje volba. Stejně jako volba všech ostatních, zda si chtějí moje slova číst nebo ne.
Sedím schoulená. Pláču. Jsem zalezlá mezi sedačkou a stěnou. Na zemi, zamotaná do klubíčka, moje ruce pevně objímají kolena. Pohupuji se sem a tam. Pláču. Pláču více, ještě více. Slzy, moje mokré teplé slzy mi stékají po tváři na stehna a do klína. Je mi špatně. Cítím, jak každá moje buňka vibruje. Celá se třesu.
Už nemám chuť svojí matce cokoliv vysvětlovat. Už nemám chuť mluvit, nemám chuť cokoli psát. Tuším, že jsem viník. Viník, co může za vše. Všechno co dělám je špatně. Nechce se mi vstát, nechci jíst ani pít, nechci nic. NIC. Nestojím za nic, nejsem k ničemu. Všechno co dělám je mizerné, ostatně jako vždy. Jsem neschopná. Moje sebevědomí se ztratilo a nechalo mě tu samotnou. Nechalo mě na holičkách, nechalo mě v nouzi. Zůstala tu se mnou beznaděj.
Myšlenky se mi v hlavě točí jak na kolotoči. Nevím, co je správné a co není. Nevím, co je skutečnost a co je sen. Nevím, co se stalo a co se nestalo. Nevím nic. Mám v hlavě tmu, černočernou tmu a beznaděj. Nikde žádné světlo. "Musíš něco dělat", našeptává mi soudce, "tohle už si zažila, to nikam nevede". Nedokážu odporovat, nedokážu odpovědět, nedokážu ani zvednout svoje uplakané oči. "No tak, dělej něco, zvedni se a jdi! Jdi se prát se životem, ještě není konec!", útočí na mě soudce.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla a kolik slz jsem vyplakala. Vstala jsem a šla. Šla a pomalu se vracela do života. Trvalo mi 38 dní, než jsem začala psát. Dobrovolník je můj návrat k psaní. Mám radost, že mohu být dobrovolníkem. A článek je pro mě obnovením činnosti, kterou mám moc ráda. Psaní.