Mindrák
Komplex méněcennosti je poruchou vztahu k sobě samému a ke společnosti. Ohrožuje inteligentní, spíše introvertní mladé lidi, kteří se v pubertě začnou srovnávat s druhými a přehnaně hodnotí své nedostatky a selhání. Pokud jim nikdo nepomůže a nevyvede je z tohoto bludného kruhu, mohou mít i sebevražedné sklony. Může vést také k tomu, že se fanaticky upnou na nějaký cíl, který jejich nedostatečnost zdánlivě nahradí. Východiskem je jen poctivé přijetí sebe sama se všemi nedostatky, které pak nejsou nesnesitelnou zátěží, ale životním úkolem.
Vždy jsem s tím měla problém. Po celý život jsem se učila a stále učím mít zdravé sebevědomí. Mám však mnoho vzpomínek, které mi čas od času nabourávají mé plány. Vzpomínek, jak se mi lidé posmívali, jak mě uráželi, jak se chovali jako hulváti a vždy to bylo ohledně vzhledu. Vždy tam vrozená vada, obličejový rozštěp hrál hlavní roli. Rozštěp jako stigma, jako znak odlišnosti.
Když jsem byla malá, začala jsem si v sobě pěstovat komplex méněcennosti. Pochybovala jsem o sobě a nebyla si jistá sama sebou. Nedokázala jsem se přijmout takovou, jaká jsem byla, nedokázala jsem se smířit se skutečností, s realitou. Moje jedinečnost, moje zvláštnost byla pro mě překážkou. Začala jsem hrát hru. Nic nevidím, jsem zdravá a normální jako všichni ostatní, nemám žádný handicap a nebudu se o tom s nikým bavit. Možná tu hru hrála celá společnost a já se přidala.
Přijala jsem obranný mechanismus vytěsnění neboli potlačení nepříjemných myšlenek a nevědomě jsem je přesunula z vědomí do nevědomí. Snažila jsem se nemyslet na to, co mě trápí. Myšlenky na rozštěp se postupně přesunuly do nevědomé části vědomí. Začala se projevovat úzkost, nervozita, spolu s nespavostí a neschopností soustředit se. Čím více jsem problém potlačovala, stále více vytěsňovala, tím hlouběji se objevil v jiné formě. Psychosomatickou reakcí. Podvědomě jsem si zakódovala averzi ke všemu, co mi rozštěp připomínal. Bála jsem se vyslovit to slovo ve společnosti, nemohla jsem vysvětlit lidem, co to rozštěp je, jak vznikl a jakou léčbou jsem prošla nebo procházím. Nebyla jsem schopná o tom mluvit. Nastalo u mě potlačení mé osoby i mojí osobnosti ve prospěch vytěsnění. Mohla jsem o rozštěpu mluvit jen s velmi úzkým uzavřeným okruhem lidí, dál už ne.
Komplex méněcennosti se prohluboval. Nedokázala jsem obstát před nároky okolí na mě. Snadno se u mě usídlila bezmoc a beznaděj. Nároky okolí se stále zvyšovaly a přestaly mě motivovat a ochromily moje schopnosti. Selhávala jsem více a více. Měla jsem celkový pocit nedostatečnosti, hluboce jsem pochybovala a měla nejistotu o sobě samé. Nebyla jsem sebekritická, protože jsem skrývala a zastírala danou realitu. Neměla jsem pokoru, protože jsem se nedokázala s danou realitou smířit a nedokázala jsem sama sebe přijmout.
Pracovala jsem na sobě a stále pracuji. Učím se mít ráda, takovou jaká jsem a vše, co jsem kdy v životě vytěsnila, vracím zpátky do vědomí. Kladu si otázky a hledám odpovědi.