Slyším
Naučit se žít v souladu sama se sebou je někdy těžké. Tělesný fyzický stav úzce souvisí se stavem psychickým a s emocemi. Zabývá se tím psychosomatika. V užším slova smyslu je psychosomatika problematika nemocí, při kterých jsou tělesné obtíže, změny a poruchy funkce podmíněné duševním stavem. V širším slova smyslu jde o celkový pohled na člověka a jeho zdraví. Protože zdraví, vymezení nemoci, zdravotní i funkční stav jsou podmíněné nejen tělesně, ale i duševně, sociálně, zvyklostmi dané společnosti, vlivy a nároky prostředí. Ták.
Dnes jsou to dva měsíce, co jsem se po rozhovoru zabalila do kukly a nechtěla jsem už více poslouchat. Nechtěla jsem už slyšet o genetice tedy respektive o tom, že jsem nechodila na genetiku. Jsou to dva měsíce, kdy jsem přestala skutečně slyšet na pravé ucho. Psychosomatika? Určitě, jsem o tom přesvědčená. Můj život mi dává další lekci. Jak jsem se s ní vyrovnala? Zvolila jsem současně dva způsoby léčby.
Jdu k lékaři a s pokorou žádám o ošetření ucha. "Vy máte rozštěp?", kývnu hlavou dolů a doplňuji oboustranný celkový. Kontroluje nos, obě uši. "Otevřete pusu. Máte odoperované patro?" Vysvětluji, že mám odoperované patro a že to není vidět, protože mám celkovou snímatelnou náhradu, jestli se chcete podívat, sundám jí. Mávne rukou, nechce to vidět. Následuje klasická anamnéza, v dětství časté záněty středního ucha, mám zjizvený bubínek, slyším dobře, chodím na pravidelné kontroly na foniatrii. Sděluji, že jsem za poslední rok a půl byla na 5 ambulantních operacích čelisti za účelem vložení kosti a implantátů, naposledy v květnu a že jsem jinak zdravá. Ani nevím, jestli mě vnímal. "Máte tam katar (zánět)," zněl verdikt lékaře. Předepsal kapky do nosu a šla jsem. Zánět se však nelepšil, naopak se zhoršoval a tak po 14 dnech jsem dostala antibiotika. Konečně se začal zánět lepšit. Teprve po více než jednom měsíci jsem cítila, že je to dobré. Pro upřesnění, dobré bylo přeléčení zánětu, ne však sluch. Stále jsem na pravé ucho neslyšela.
Proč neslyším? Co mi tím chce moje duše říci, ptám se sama sebe. Co znamená zánět středního ucha? "Nechci nic slyšet, ani nic vidět, toužím po klidu a lásce", to jsou nevyslovené prosby lidí v některých nepříjemných okamžicích života. Člověk nejraději poslouchá příjemné zprávy. Odmítá pořád poslouchat duši zraňující hádky a sebevědomí vymazávající výčitky druhých. Pod tlakem nedorozumění a v atmosféře plné zoufalství se špatně dýchá a vnitřní pláč je vyjádřen rýmou. Odtud je to již jen kousek do ucha a hnis ve středouší je odrazem zloby na nehezky vyslovované zraňující věty. K uzdravení je potřeba nejen lékař, ale i klid a pocit bezpečí. Kdo nechce něco slyšet, může mít sluch dlouhodobě zeslabený. (úryvky z knihy Miroslava Hrabici Co nám tělo říká)
Najednou se na mě navalila spousta otázek. Co jsem v dětství nechtěla slyšet, že jsem měla často záněty středního ucha? Co se mi natolik dotýkalo, tak moc mě zraňovalo, že už jsem nyní nechtěla slyšet. Genetika? To, že jsem hůře slyšela, mi pomohlo více přemýšlet. Pohlížet na věci kolem sebe v souvislostech a nedělat unáhlené závěry. Nejdříve jsem nevěděla co s tím, začala jsem mít strach. Strach ze všeho. Chtěla jsem si psát dál svůj blog, nešlo to. Až nyní, už jsem zpátky, už mám chuť psát. Moje další články budou věnované genetice. Už to mám promyšlené a moc se těším na psaní.
P. S. Jen jsem ze sebe setřásla strach, slyším lépe. Strach je špatný rádce.