Líčit nebo nelíčit
V době, kdy jsem dospívala, nebylo běžné chodit do kosmetického studia na ošetření pleti. Pokud měl někdo problém s pletí, chodilo se k lékaři na kožní oddělení.
Narodila jsem se s celkovým oboustranným rozštěpem a často slyšela od lékařů, že s dokončením růstu bude vše hotovo. Moje dětská hlava si slova vysvětlila tak, že projdu plastickými operacemi, vše se zahojí a nebude na mě nic vidět. Myslela jsem si, že nebudou vidět jizvy a ani nebude vidět nesouměrnost nosu. Neznala jsem nikoho z okolí, kdo by měl rozštěp jako já. S dospělými s rozštěpem jsem se v rozštěpovém centru na klinice plastické chirurgie ani v životě nepotkávala. Dělalo to na mě dojem, že jsou všichni dospělí vyléčeni a že přijde doba, kdy ani na mně nebude nic vidět. Dospělí, jako kdyby rozštěp vůbec neměli. Ve společnosti bylo téma rozštěpu tabu, doma také a nikde nebylo možno najít informace. Až s nástupem internetu se situace začala pomalu měnit a mohla jsem najednou zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají.
V době, kdy jsem dospívala, nebylo běžné chodit do kosmetického studia na ošetření pleti. Pokud měl někdo problém s pletí, chodilo se k lékaři na kožní oddělení. Na ošetření pleti nebo na nalíčení bylo velmi málo profesionálů a kosmetická studia měla velmi dlouhé objednací doby. Cenově to pro mě, jako mladou dívku začínající pracovat, bylo v podstatě nedostupné. Snažila jsem se líčit sama, ale naprosto jsem nevěděla jak a čím. V této době mě zachránila kamarádka. Její teta co pracovala v maskérně. Dala mi make-up. To bylo něco! Jizvy se schovaly pod vrstvou líčidla. To byla příjemná změna.
To co bylo pro mě příjemné se najednou spojilo s nepříjemným, tak už to v životě chodí. Doma se rodičům líčení nelíbilo a já dost často poslouchala, jak je nejkrásnější přirozená krása. Když jsem se nalíčila trochu více, vždy jsem slyšela příběh o mladé paní, která byla zmalovaná jako kraslice. Už mi nebylo -náct, bylo mi přes dvacet, ale nechtěla jsem stále dokola poslouchat o zmalované kraslici a o přirozené kráse. Bylo to ponižující. Bohužel moje sebevědomí bylo velmi nízké a slova rodičů ve mně umocňovala pochyby. Měla jsem pochybnost o sobě samé i o tom, zda se líčím správně, zda skutečně nevypadám jak zmalovaná velikonoční kraslice. Zmalovaná s rozštěpem. Chyběl mi někdo, s kým bych si mohla o líčení popovídat. Někdo, kdo ví a zná nejen problematiku líčení, ale i problematiku rozštěpů.
Ve svůj svatební den jsem se líčila sama, stejně tak i v další dny všední i sváteční. Nastala doba, kdy jsem spotřebovala svůj zázračný make-up a nemohla jsem nikde najít ani koupit tak dobrý. Nikdy mě nenapadlo, že bych měla využít služeb kosmetického studia a nechat si ošetřit svoji tvář. Ptáte se proč? Protože jsem se za sebe styděla, nechtěla jsem nechat sáhnout nikoho cizího na svůj obličej. Naprosto nepředstavitelné pro mě bylo nechat se nalíčit.
Trvalo to mnoho let. Pracovní povinnosti mě, asi před pěti lety, dovedly do kosmetického studia. Nechala jsem se přemluvit a nechala jsem si udělat kosmetiku. Poprvé v životě. Ještě další léta trvalo, než jsem se odhodlala k pravidelným návštěvám a teprve nyní jsem se nechala i nalíčit. Poprvé v životě jsem nalíčená od profesionála. V čase líčení a povídání o labutích vznikl milý rozhovor. Líčení bylo příjemné a cítila jsem se úžasně. Několik lidí si všimlo: "Ty vypadáš dnes tak spokojeně, jenom záříš." Ano, byla jsem spokojená uvnitř a úsměv na tváři.
Nic se nebojte. Nechte se nalíčit od profesionálů jen tak pro sebe, pro svoje potěšení a zažijte, jako já, ten krásný pocit, že je tvář najednou nějaká jiná, krásná.